upravený původní text z přílohy časopisu Ohníček.
Zúčastnil jsem se s Vinnetouem lovu buvolů na území spřátelených indiánů. Protože se blížila nevlídná zima, vydali jsme se brzy na zpáteční cestu přes Wyoming. Přesto nás zima překvapila už v polovině cesty v tvrzi Niobrara v Nebrasce. Věděli jsme, že se v této tvrzi často objevují Siouxové, kteří nás zcela neoprávněně považovali za své úhlavní nepřátele. Proto jsme zatajili svá pravá jména. Já si nechal říkat mister Bayer a Vinnetou byl brzy známý jako indián mistera Bayera.
Vzhledem k zavátým a neschůdným cestám jsme museli celý prosinec a leden prosedět v tvrzi. Společnost nám dělalo několik důstojníků a nějací bratři Burningové z Missouri, kteří v Black Hills narazili na slušnou zlatou žílu a s výtěžkem své těžké práce se vraceli domů. Oba byli velice netrpěliví a toužili po svých rodinách. Proto je mrzelo stejně jako mě a Vinnetoua, že spousta sněhu nám brání v další cestě.
Mimo to se sešla v tvrzi ještě všelijaká čeládka a tak měla vojenská posádka pořád plné ruce práce. I já a Vinnetou jsme museli několikrát zasahovat. Nesurověji se chovali dva ničemové Grindler a Slack. Jejich obzvláštnímu zájmu se těšily souboje a rvačky. Vyvolávali je, kde mohli. Ale vždycky to narafičili tak, aby za ně záležitosti, při kterých šlo o krk, vyřídil někdo jiný. Byli to zkrátka pořádně zbabělí chlapi.
Měli protivný zvyk opakovat stokrát denně nad za každou větou stejná slova, od kterých už všechny obyvatele tvrze brněly uši. Grindler prohlašoval, at‘ na místě oslepne, jestliže lže a Slack si zase v podobném případě přál zešílet. Střetli jsme se s nimi jen jednou, když mě zvali ke kartám. Protože jsem jejich pozvání odbyl mávnutím ruky, nzvali mě hlupákem. Za to jsem dal každému takový pohlavek, že sletěli ze židlí. Lidé se domnívali, že dojde k neobyčejné rvačce a střílení, ale mýlili se. Grindler a Slack neměli tolik odvahy, aby se na mistera Bayera a jeho indiána vrhli.
Ještě se musím zmínit o dvou indiánech. Vinnetou o nich tvrdil, že jsou to vývrženci z kmene Caddo, který neměl příliš dobrou pověst. Vyprávěli, že byli oloupeni Siouxy. Pomohli jsme jim a obdarovali je podle možností, ale koně a ručnice jsme jim zaopatřit nemohli. O oboje byla veliká nouze a ceny byly příliš vysoké...
Začátkem února se dostavila obleva, sníh zmizel, studený vichr vystřídalo mírné povětří. Mohli jsme se připravovat na další cestu. Nejdříve pěšky odešli oba indiáni, o dva dny později bratři Burningové a za nimi pak příští den Slack a Grindler. Stál jsem s Vinnetouem u brány, když nás oba lumpové míjeli. Slack vykřikl: „Opovažte se nám ještě někdy vkročit do cesty. Spatřím-li vás někdy, at‘ zešílím, jestli vaše životy nezhasnu, jako se zhasíná svíčka!“ A Grindler k tomu dodal výhružně: „Zapamatujte si to! Jestli vás někdy chytnem, at‘ oslepnu, neztvrdnete-li jako polena po pohlavcích, které jsme vám ještě dlužni!“ Dívali jsme se ovšem do vzduchu, jako bychom neslyšeli a jako by se nás to netýkalo. Takoví lidé nám přeci nemohli nahnat strach.
Následující den jsme se i my rozloučili s tvrzí. Země byla rozmoklá, měkká a byly v ní jasně vidět stopy těch, kteří pevnost opustili před námi. Všichni, tedy Burningové, Slack a Grindler, i oba indiáni směřovali k Hillocku. Tato okolnost nás znepokojila. Burningové měli zlatý prach a nuggety, zatímco Slack a Grindler díky pořádné smůle v kartách v poslední době přišli o všechno. Nemohl jem se zbavit podezření, že oba lotři, kteří o zlatu bratrů věděli, chystají nějakou léčku. Pobídli jsme své koně a vydali se na několikadenní stíhání, abychom je dohonili.
Dorazili jsme k řece Loux-Fork. Pevnost Hillock byla vzdálená jediný den jízdy. Stopy se stále držely pohromadě. Vinnetou bystrým a vycvičeným zrakem odhadl, že Burningové už téměř dohnali dvoudenní náskok indiánů, kteří ovšem šli pěšky, a Grindler se Slackem hnali nějak příliš rychle své koně, a přestože vyrazili nejpozději, byli už těsně za zlatokopy. Čím víc jsem o věci přemýšlel, tím víc se mé obavy stupňovaly.
Ujížděli jsme co možná nejrychleji a pozorně jsme sledovali trojí stopy. Hodina míjela za hodinou, až konečně Vinnetou stále zamlklý, zastavil koně a řekl po svém způsobu velice pevně: „Bílí mužové, kteří se jmenují Burningové, jsou ztraceni. Budou dnes večer zavražděni. Rozdíl v koňských stopách je sotva hodina a za celou jízdu, která trvala osm hodin, se ani nezmenšil, ani nezvětšil. Grindler a Slack nechtějí tedy oba bratry předhonit, ale až nastane tma, dohonit je a zákeřně přepadnout. A já a můj bratr je nemůžeme zachránit, protože za chvíli bude noc a stopy nebudou vidět.“
Musel jsem se obdivovat důvtipu svého rudého bratra. Jak chladnokrevně a přesně dovedl vždy posoudit celou situaci. Proto tedy Slack a Grindler Burningy nezastřelili. Indiáni měli jen nože a šípy. Ubozí rudoši byli včera vyhlédnuti k tomu, aby odpykali cizí zločin! A jak snadno se dostali do této léčky. Drzost obou vrahů byla nesmírná.
Obě dvojice mužů podle stop směřovaly k pevnůstce, avšak Grindler a Slack nejeli přímo, asi proto, aby zlato ukryli někde poblíž pevnosti. Teprve později se vydali za indiány do tvrze, kde na ně určitě učinili veliteli posádky trestní oznámení. Za dalšího cvalu Vinnetou drtil mezi zuby: „Můj bratr zase vidí, kdo je lepší. Zda mužové bílé či rudé pleti. Přesto je osud bělochům nakloněn příznivě. My jsme vydáni zkáze, rozvratu a zániku.“
Co jsem mohl na Vinnetouova slova odpovědět? Nic. Ostatně na to nebyl ani čas. Záhy jsme spatřili skupinu vojáků, která se k nám rychle blížila. Byla to část posádky, které velel mladý poručík. Uprostřed byli dva indiáni. Spoutaní a přivázaní na koně.
„Halo! Kudy kam, pánové?“
„Z Niobrary do Hilocku,“ odpověděl jsem.
„Spatřili jste cestou něco nápadného?“
„Jistě, poručíku. Mrtvoly dvou mužů, kteří byli zavražděni a oloupeni.“
„Well. To souhlasí. Jak daleko odsud?“
„Tři čtvrti hodiny jízdy. Vidím dva indiány mezi vojáky. Proč jsou spoutaní?“
„Protože jsou vrahy těch mrtvých. Dopravujeme je na místo činu, aby své oběti pohřbili a sami pak byli nad jejich hrobem oběšeni. Je vám snad známo, že tady na Západě spravedlnost mnoho cavyků nenadělá.“
„Až příliš málo, poručíku, vím to velmi dobře. A víte snad také tak jistě, že se tihle indiáni vraždy dopustili?“
„To se rozumí! Byli přistiženi s koňmi a ručnicemi zavražděných.“
„Odkud víte, že koně a ručnice náleží zrovna těm zavražděným?“
„Kdo vám dal právo mě takhle vyslýchat? Já jsem voják a nejsem naprosto ochotný se vám zpovídat.“
„Až příliš málo, poručíku, vím to velmi dobře. A víte snad také tak jistě, že se tihle indiáni vraždy dopustili?“
„Odpovězte mi tedy, poručíku, ještě poslední otázku. Jsou dosud v pevnosti lidé, na jejichž trestní oznámení vám byl vydán rozkaz, abyste tyto nevinné ubožáky oběsil?
„Jsou... Ale jak to víte proboha?“
„Věděli jsme už včera o zamýšlené vraždě, ale nemohli jsme jí zabránit pro nedostatek času. Tito dva indiáni jsou nevinní. Vrahy jsou jejich udavači. Doved’te nás k veliteli pevnosti, kde dokážeme, co tvrdíme.“
„Ale já mám přísný rozkaz...“
Přerušil jsem ho: „Dovolte mi alespoň říci, o čem jsme se přesvědčili.“
Když jsem umlkl, měřil si mě a Vinnetoua zkušeným i udiveným pohledem, v němž se zračila úcta.
„Jsem ochoten docela věřit vašim slovům. Ani Grindler, ani Slack nevyhlížejí příliš počestně. Ale běda vám, pánové, jestli jste malovali straky na vrbě.“
Vojáci vzali mě a Vinnetoua mezi sebe, a kromě několika mužů, kteří měli pohřbít mrtvoly zavražděných, jsme vyrazili k pevnosti.
Hilock byla pevnost jen podle jména. Dřevěné baráky a dlouhé kůlny jí dávaly spíše vzhled obchodního skladiště. Brána byla otevřená. Indiánského vpádu se v pevnosti zřejmě nikdo nebál. Uvítali nás dva důstojníci. Vůdce našeho oddílu seskočil z koně a šel podat hlášení. Vysvětloval, proč nesplnil rozkaz. Důstojník, podle hodnosti kapitán, ho skoro neposlouchal. Za to si však bedlivě prohlížel naše koně.
„To jsou ale nádherná zvířata. Odkoupím je
od vás, gentlemani. Co za ně? Rychle!“
Teprve teď se pozorně zadíval i na nás.
„U všech ďáblů, vždyť vy jste...“
„Jmenuji se Bayer.“
„Kdepak-ti hřebci a vaše opakovačka...“
„Vy dva zkrátka a dobře jste...“
„Proboha ticho, kapitáne! Žádná jména!“
„Proč?“
„Kvůli Siouxům. Nemáme zájem, aby se hned dozvěděli, že pocestujeme jejich lovišti.“
„Well. Jak chcete, pánové. Už jsem chtěl spustit na hlavu poručíka hromobití, že se dal přemluvit k odkladu trestu nad oběma indiány, ale teď vím, že jednal správně. Pojďte na sklenku grogu“
„Kde jsou ti dva chlapi, kapitáne?“
„Vyšli pouze na lov.“
„A zároveň aby se porozhlédli po dobré skrýši, kde by svůj lup schovali. To nás okrádá o důkazy k jejich usvědčení“
„Nevadí. Každou vaši slabiku o vraždě budeme považovat
za přísahu soudně ověřenou.“
„To nejde. Takový zločin je třeba soudit podle zákonů
prérie-tedy podle nezvratných důkazů.“
Všichni kromě Vinnetoua jsme popíjeli grog a já obšírně vyprávěl, co nám bylo o Grindlerovi a Slackovi známo. Sotva jsem skončil, oba chlapi jako na zavolanou vešli.
„U čerta!“ zvolal Grindler. „Chci na tomto místě oslepnout, není-li to mister Bayer se svým indiánem!“
„Ano, je to on,“ řekl kapitán a pokynul poručíkovi. Ten rychle odešel. Pochopil jsem, že to znamená zatčení obou zločinců.
„Vidím, že vám není příjemné, že tyto gentlemany vidíte.“
„Nám do nich nic není. Nejsou v našich očích nic než vzduch. Přišli jsme se jen zeptat, jak to vyřídili vaši lidé s těmi indiány.“
„Jsou živí. Mister Bayer je přivedl nazpět. On a jeho indián totiž znají pravé vrahy.“
„Pra-vé vra-hy?“ vykoktal ze sebe Grindler.
„Ano. Oba tvrdí zcela vážně, že to jsou nějací běloši, kteří si říkají Slack a Grindler.“
„U čerta! Ať oslepnu na tomhle místě, není-li mister Bayer zatracený lhář. Slacku, co tomu říkáš?“
„Ať zešílím, jestli mu za tohle nezacpu hubu, že umlkne na celý život! Pojď Grindlere! Nebudem přece dýchat
vzduch s takovými...“
Vtom se rozlétly dveře a v nich se objevil poručík se šesti vojáky.
„Jste zatčeni pro důvodné podezření z dvojnásobné vraždy!“
Grindler a Slack se nepokusili o odpor; k tomu neměli odvahu, ale zahrnuli nás takovým přívalem nadávek a vyhrůžek, že jsem se jen stěží dokázal ovládnout. Naštěstí je rychle odvedli do vězení.
Právě naopak. Hned u dveří, když vešli, začali pokřikovat, že soud nad nimi je velkou křivdou a nesmyslem. Faktem bylo, že všechny důkazy, které jsme měli v rukou, byly více méně nepřímé. K nezdaru soudního jednání přispěla i neobratnost, s jakou se kapitán obou zlosynů vyptával. Nemohli jsme je prostě za žádnou cenu přimět k přiznání. Jejich drzost přerostla ve výsměch a vychloubání. Proto jsem byl přinucen požádat kapitána, aby výslech přerušil.
„Jak? Přerušit? Žádné přerušování! Trváme na tom, abychom byli buď ihned odsouzeni na základě nezvratných důkazů, anebo ihned propuštěni. Není žádná třetí cesta. Co mister Bayer a jeho indián proti nám dokazují jsou pouhé výmysly, které svědčí jen o jejich hlouposti. Nikdo proti nám nemůže mít vážné námitky.“
„Ale aby soud viděl naši dobrou vůli, chceme poskytnout těmto dvěma zelenáčům možnost, aby své tvrzení čestně obhájili-americký souboj po tmě. Vstrčte nás dnes večer s nimi do uzavřené místnosti, kde bude pořádná tma, a dejte každému ostrý nůž. Pak ať zešílím, jestli z nich do rána nebudou jen mrtvoly. Jsem však přesvědčen, že tolik odvahy nemají. Lhát dovedou, jako když tiskne, ale bojovat?
Pohlédl jsem na Vinnetoua. Odpověděl mi mžiknutím oka. Proto jsem řekl: „Je to tlučhubství a prázdné mlácení slávy. Kdybychom na tento návrh přistoupili, určitě by to tihle darebáci okamžitě odvolali.“
„My a odvolat! Taková myšlenka je hloupá, že ani nenalézám slov k jejímu označení!“
Kapitán, který věděl, kdo jsme a nikterak se proto o nás neobával, se soubojem souhlasil. Určil jeho začátek na sedmou hodinu. Ještě než byli oba zločinci odvedeni do vězení, vysmívali se nám a zasypali nás hromadou nadávek. Domnívali se, že se souboje zalekneme a do soumraku jako blázniví zelenáči z pevnosti zmizíme. My jsme se zatím vesele bavili s důstojníky, aniž by padla zmínka o souboji. Za šera přesně v sedm hodin byli Slack s Grindlerem dopraveni ke kůlně a každý dostal nůž. Pak jsme přišli my, odevzdali jsme zbraně vojákům a nechali si jen nože.
„Vážený kapitáne, pročpak byste čekal s otevřením dveří až do rána. Klidně je můžete otevřít za čtvrt hodiny, kdy budou prolhaní zelenáči v pekle,“ snažil se žertovat Grindler. Ale jeho slova nezněla příliš sebevědomě. Vrahové najisto počítali s tím, že se z pevnosti ztratíme.
Abyste věděli, proti komu tasíte nože, řeknu vám to. Mister Bayer není nikdo jiný, než Old Shatterhand a indián je apačský náčelník Vinnetou.“
„Old Shatt...“
„Vinn...!
Další slabiky uvázly hluboko v hrdlech zbabělých ničemů.
Teprve po chvíli řekl Grindler nafoukaně, ale zároveň sklesle: „Chci na tomhle místě oslepnout, není-li to drzá a nestoudná lež.“ Popošel jsem proti němu,
„Jděte všichni k čertu,“ zasyčel Slack, „tohle je sprostý podvod. Proč jste nám hned neřekli, kdo jsou tihle dva muži? Teď nás kliďánko podřežou. Bude to zákeřná vražda. Chceme být okamžitě propuštěni! Nebo řádně vyslechnuti.“
Vtom pokynul Vinnetou a promluvil svým klidným, ale rozhodným způsobem: „Dost zbytečných slov už dnes bylo řečeno. Teď ať mluví skutky a není slyšet nic, než smrtelný chrapot zločinců, kteří klesnou pod našimi noži právě tak, jako klesli pod jejich noži běloši zvaní bratři Burningové. Ať se začne. Howgh.“
„Ne, tisíckrát ne!“ křičeli jeden přes druhého Slack s Grindlerem. „To nebude žádný boj nýbrž vražda, protože my se nebudeme bránit.“
Kapitán se po nás nerozhodně díval. Vtom mi bleskl hlavou nápad. Odvedl jsem Vinnetoua stranou a potom zavolal i kapitána. To, co stačilo Vinnetouovi naznačit, aby okamžitě pochopil, musel jsem kapitánovi vysvětlit hodně zeširoka. Vinnetou i kapitán se mnou souhlasili.
KAREL MAY
„I kdybychom byli dva proti jednomu, jeden z nás určitě zemře.“
„Neradím vám, abyste dlouho spoléhali na naši trpělivost.“
„Dobrá přijímáme.“
Volba padla na mě.
„Bude třeba pozměnit pravidla. Během souboje nesmí být proneseno jediné slovo. Kdyby jeden z vás promluvil, bude souboj okamžitě přerušen a bez dlouhých cavyků vás kapitán nechá pověsit. Jestliže se některému z vás podaří dostat z kůlny, je svobodný.“
„Teď vám ještě zavážeme šátkem oči,“ řekl kapitán, „abyste nevěděli, kde kdo bude stát. Až dám znamení výstřelem, šátky si strhnete a pustíte se do boje.“
Když jsme všichni měli šátky na očích, byli Grindler a Slack odvedeni do kůlny. Já jsem si svůj šátek sundal. Můj nápad byl prostý. Nebylo potřeba pošpinit si ruce krví obou ničemů. Ať vybojují souboj sami proti sobě.
Když uběhlo asi čtvrt hodiny, zaslechli jsme z kůlny výkřik. Vojáci otevřeli dveře a objevil se v nich Grindler. Tři hluboké rány barvily jeho oděv krví; ale nebyly smrtelné. Když spatřil mě a Vinnetoua, hrůzou vykřikl. Pochopil, co se stalo a jak byli se Slackem oklamáni.
Všichni se rozestoupili a nechali Grindlera sednout na koně. Kymácel se v sedle a chvílemi se zdálo, že musí co nejdřív spadnout. Pak zmizel za bránou pevnosti.
„Stejně je mi líto, že ujde spravedlivému trestu. Až se uzdraví, bude páchat nové ničemnosti,“ obrátil se na nás kapitán.
Vinnetou zavrtěl hlavou: „Zítra ráno vyjeďte po jeho stopách. Tento muž bude brzy mrtev.“
Druhý den po svítání jel jeden z poručíků po Grindlerově stopě. Jejich jízda netrvala dlouho. Necelou míli od pevnosti nalezli Grindlera se šípem v hrudi. Indiáni z kmene Caddo, kteří nebýt nás, jistě by se houpali na stromech s oprátkou kolem krku, vykonali spravedlivou pomstu. Tak jak předpověděl Vinnetou. Kapitán uznal oprávněnost jejich odplaty a neporučil indiány stíhat.
Vinnetou a já jsme čekali už jen na tuto zprávu, a když poručík se se svými muži vrátil, nasedli jsme na koně, rozloučili se s Hillockem a pokračovali dál v cestě na východ.
Josef ZÁLABSKÝ RETRO-ART
Pardubice
Pierre Brice and Lex Barker na mém obraze
Jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů z dětských let. Chápu, že pravděpodobně osloví převážně mé vrstevníky. Nicméně webové stránky věnované tomuto spisovateli a filmům ze 60.let 20.století, podle něj natočených, stále dokazují, že odkaz Karla Maye není mrtvý. I když se asi posunula věková hranice dětí, které jsou ochotny sledovat tyto filmy, stále existují fanoušci i v 21.století - a právě ti vytvořili v minulém století skutečně skvělou prezentaci tohoto spisovatele a filmových příběhů jeho hrdinů na internetu. Můžete se podívat na karel-may.majerco.net/. Také například existuje skvělé muzeum Karla Maye v německém Radeubeulu (www.karl-may-stiftung.de/museum/index.html) a řada dalších aktivit spojených s tímto fenoménem. Já sám jsem se hodně inspiroval Mayovou tvorbou a v 80tých letech minulého století jsem pro jeden časopis nakreslil seriál podle jedné z povídek. Původní název, pokud se pamatuji, byl Blizard, ale povídka vycházela na pokračování v jednom ročníku Ohníčku - časopisu pro děti - pod názvem Pomsta. Právě tato zkrácená verze se mi stala předlohou. Tehdy se komiks v socialistickém Českolslovensku moc nepěstoval. Byl na seznamu nevhodných formátů pro vládnoucí režim. O tom by ostatně mohl vyprávět náš nejlepší komiksový ilustrátor-geniální Kája Saudek. Když na konci 60tých let vyšlo několik komiksových příběhů skvělého malíře Gustava Kruma, bylo to něco jako zjevení. I když jeho formát nebyl typickým komiksem, mě absolutně okouzlil. I proto jsem se později v polovině 80tých let vrátil k jeho formátu a vytvořil svůj vlastní seriál. Moc mě tehdy potěšilo, že měl u mládeže velký úspěch, i když nebyl tak dobrý jako seriály Gustava Kruma.
Dal jsem si práci a původní formu jsem upravil včetně korekce ilustrací. Svou internetovou verzi tady předkládám. Jinak momentálně existuje v trochu jiné formě pro normální tisk. Je ovlivněná fenoménem filmových příběhů, a tak i Vinnetou a jeho bílý bratr 'tak trochu' připomínají tehdejší hvězdy filmového plátna.
Karel May
Filmové přátelství v režii západoněmeckého režiséra Haralda Reinla
Old shatterhand v podání Lexe Barkera na mém obraze (podrobnosti v oddíle portrétů)
Jak jsem výše psal, v časopisu Ohníček vyšel -mimo jiné- i příběh Na hoře Vinnetouově. Byl stejně krátký jako Pomsta. Objevil se v něm dokonce indián, který se naučil létat na malém letadle. Nicméně hlavním hrdinou byl stále Old Shatterhand. Mám vydání této přílohy ve svém archívu, protože už jako dítě jsem si zamiloval nádherné ilustrace v černobílém provedení od vynikájícího ilustrátora tehdejší dětské literatury (mimo jiné i Jamese Fenimora Coopera) Jaromíra Vraštila. Sám jsem si nakreslil kresby pro obálku povídky. Tady je předkládám různé verze.
Když jsem připravoval povídku Pomsta pro místní časopis, nakreslil jsem i upoutávku, která tehdy vyšla před samotným uvedením. Bylo to něco jako reklama v současné době.
Vytvořeno službou Webnode