Stále den druhý – neděle 23. června

Jako ilustraci k této kapitole jsem samozřejmě vybral obrázek dominanty, bez které si nikdo nedokáže toto město představit. Do levého rohu jsem nakreslil jednoduchou skicu další oblíbené památky - chrám Notre Dame. Většina lidí ho zná z románu Victora Huga „Chrám  Matky boží“, který byl mnohokrát zfilmovaný, mimo jiné i v úspěšné animované verzi.

  Paříž.

Zvuk tohoto názvu připomene různé atraktivní skutečnosti: ať už pařížskou Olympii, šansony Gilberta Becauda a Charlese Aznavoura, nebo proslulý noční život na Boulevard de Clichy, či romantiku Dumasových mušketýrů a kriminální případy slavného komisaře Maigreta, jemuž nesmazatelnou podobu propůjčil Jean Gabin - případně centrum světové módy. Mnozí si vybaví nezbytnou „Eiffelovku“ a Monu Lisu. Tenisty budou zajímat antukové dvorce s nejpomalejším povrchem na světě – Roland Garros.

Je nutné konstatovat, že je potřeba daleko více času, než máme my, abychom si mohli říct, že jsme viděli Paříž.

Přijíždíme po autostrádě od východu a směřujeme do centra metropole. První zastávkou se stává Notre-Dame, gotický chrám u Seiny, jedna z významných gotických památek. Působí kouzelným dojmem. Nese všechny rysy gotické architektury: lomený oblouk, kompletní opěrný systém s pilíři. Hlavní portál, restaurovaný v 19. století, je ukázkou bohaté sochařské výzdoby. V celé stavbě převládá horizontální členění, které ji přidává na masívnosti. Stavitelé začali s pracemi už ve 12. století. Přesto tento elegantní chrám je obdivuhodně zachovalý.

Dalším zastavením je samozřejmě Eiffelova věž. Každý zná tuto dominantu Paříže alespoň z fotografií. Je ale něco jiného stát pod kolosem 300 metrů vysokým ve skutečnosti. „Eiffelovka“ byla  postavena pro pařížskou výstavu v roce 1889 jako div tehdejší techniky. Neměla to od počátku jednoduché. Mnozí tvrdili, že hyzdí nádherné město. Chtěli ji dokonce i zbourat, ale vydržela. Dnes je centrem návštěv turistů celého světa.

Jedna strana její základny dosahuje téměř 125 metrů. Teprve pod ní člověk vidí velkolepost stavby.

Procházíme se zde za vytrvalého drobného deště. Prodavači v krámcích přilepených k pilířům nabízejí různé suvenýry; nechybí tu ani restaurace. Výtahy, případně po schodišti pěšky, je možné dostat se do druhého patra. Sama věž má ještě třetí poschodí, kam už lze jet pouze výtahem. To se však momentálně ztrácí v dešti a mlze. Zůstává nám chvíli čas. Přecházíme Seinu. Zahlédneme vyhlídkovou a v dáli zdejší metro. Jsme u známého Troccadera (Palais de Chaillot) s nádhernými fontánami. Petr točí film a má štěstí. V téže chvíli vytryskly proudy vody ze dvou vodních děl.

A opět v autobuse. Jedeme na Náměstí republiky, nedaleko něhož se nachází náš hotel. S určitými orientačními problémy se řidič dostává na určené místo, ale zde asi působíme bezradným dojmem, když nejméně třikrát objíždíme celé náměstí. Nikdo z vedení neví, kde hotel přesně hledat. Jsou potíže i s parkováním. Nakonec přeci jen stojíme a získáváme další volno do tří hodin odpoledne, kdy se všichni máme sejít, abychom se mohli ubytovat.

Na radu Michala míříme do známého střediska kultury a umění G. Pompidoua, které nás ohromuje unikátní skleněnou architekturou. Několikapatrová budova ukrývá řadu expozicí od obrazů počínaje a moderní technikou konče. Na zdejším náměstí se kupí hloučky lidí kolem malířů, kejklířů a různých malovýrobců, snažících se přilákat zájemce. Jeden z portrétistů Michala téměř tahá za ruku a naznačuje, že portrét bude v okamžení. Zaráží ho teprve anglicky pronesené odmítnutí: „We are short of money.“ (Nemáme peníze), čemuž, jak je vidět, rozumí.

Neopomínáme navštívit pařížskou tržnici nedaleko odsud, která nabízí všechno možné i nemožné v dokonalém balení a úpravě. Nespočetné druhy masa, ovoce, zeleniny a dalších produktů se snaží prodat, překřikujíce jeden druhého, prodavači často značně exotického původu.

Už nám nezbývá mnoho času. Spěcháme, abychom alespoň nakrátko zhlédli královskou rezidenci, bývalý zámek Filipa II. Augusta, slavný Louvre, který je pro nás přitažlivý i tím, že v neděli (to je právě dnes) je vstup volný.

Louvre byl několikrát přestavován. Počínaje rokem 1665 měl být rekonstruován podle barokního plánu, ale po dvou letech byl záměr změněn a za osobního dohledu Ludvíka XIV. vznikla stavba ve stylu barokního klasicismu, která určila styl umění ve 2. polovině 17. století.

Sály Louvru působí vskutku impozantně. Vždyť mimo vynikající architektury jsou zde souvislé sbírky vývoje evropského a starověkého umění, díla těch nejzvučnějších jmen.

Našich pouhých 20-25 minut je směšně málo na prohlídku Louvru. Přesto se mi splňuje alespoň jedno přání: vidět originál jednoho z nejslavnějších portrétních děl Leonarda da Vinchiho Gioccondu. Prodírám se davem diváků. Obraz je hlídán nejen bezpečnostním systémem, ale i živou příslušnicí zdejší policie - však patří k nejdražším památkám výtvarného umění vůbec.

Už míjíme v rychlosti sugestivní „Vor medusy“ a další známé obrazy a vycházíme ze sálů do podloubí, kde na zemi jeden vedle druhého mají rozloženy různé suvenýry a dárky různobarevní prodavači.

K autobusu přicházíme přesně. Jak se dozvídáme, hotel je nalezen. Vjíždíme do jedné přilehlé uličky. Bereme zavazadla a procházíme dost podezřelými místy. Hotýlek, v němž máme trávit těch několik hodin, je spíše té horší kategorie. To nám v dané chvíli vůbec nevadí. Černý recepční vyjednává s naší překladatelkou. Dostáváme klíče od pokojů.

výtvarná VSUVKA - fenomén paříže